---

Něco z toho, co mám profesně za sebou…

Můj osobní příběh

(disclamer: trochu delší čtení)

Vždycky jsem byla vedená k pohybu, navštěvovala mnoho kroužků a pořád byla v pohybu. Nikdy jsem však nebyla považovaná za nijak talentovanou a nepředpokládalo se, že to dotáhnu nějak daleko, nebo že by sport pro mě mohl být nějakou cestou. Naštěstí jsem vždycky byla hrozně „zabejčená“ 🐂, ochotná tvrdě makat a věci dotahovala do konce. I přes neúspěchy a překážky jsem si našla cestu a ta nakonec pokračuje i v mé profesi, kde pomáhám ostatním přijít si na to, jak sport zapadá do jejich životní skládačky a jak dosáhnout svých snů v něm.

Začalo to nenápadně

Moje cesta v závodním sportu začala už v 6 letech, kdy jsem se svým partnerem stála na první taneční soutěži. Ze začátku byl tanec jenom jeden z mnoha dětských kroužků, který se ale postupně stal neoddělitelnou součástí života a pomohl mi i vybrat si svoji profesní cestu.

Postupem času jsem začala více trénovat a jezdit po soutěžích, ale objevily se i první překážky… Asi tou největší byl další taneční partner. Jelikož jsem byla nejmladší v klubu 👼, na svůj věk vysoká a dle trenérů jsem nebyla talentovaná, hledalo se docela těžko. Takže si představte, že jsem více jak rok chodila 2x týdně sama na tréninky, aniž bych věděla, že to někdy vyjde – bylo mi 8.

Už tehdy jsem si slíbila, že pokud dostanu šanci – najde se partner, tak trenérům ukážu, co ve mně je 🔥. Neříkám, že to je zdravé, ale tohle rozhodnutí mě hnalo dál skoro dalších 10 let!

Nový klub, nové výzvy, nové možnosti

Dodneška nechápu jak, ale našel se člověk, který v nás na závodech něco viděl a nabídl nám přestup do svého klubu. Klubu, který vychovával mistry republiky! Akorát že v dospělých. Opět jsem byla v klubu nejmladší (bylo mi 12) a musela jsem zapadnout do kolektivu dospělých. Trenéři byli zvyklí trénovat spíše vyspělé tanečníky než děti no a taky jsme zjistili, že umíme úplné …. 💩.

No snaha od nás byla, jeli jsme na mistrovství republiky, tancovali i zahraniční soutěže a začali trénovat i se hraničními trenéry (díky bohu za ty 1čky z angličtiny ve škole). Když to začalo vypadat dobře partner se rozhodl s tancem skončit a mě čekala nová výzva – nový partner (o 7 let starší 😱). To znamenalo přeskočit 3 věkové kategorie a znovu se prokousávat úplně od začátku všemi výkonnostními kategoriemi.

Bylo to náročné – vždycky jsem byla introvert, sebevědomí docela na 0 a teď jsem se měla na parketu chovat jako naprosto sebevědomá ženská s plným make-upem v minišatech a na sedmicentimetrových podpatcích („Jeeej!“ 😅). Věřte mi, slovní spojení „Fake it, till you make it.“ jsem pocítila na vlastní kůži a po několik let! Každopádně díky mému staršímu partnerovi a jednomu otevřenému trenérovi jsem se v téhle době dostala i k prvním myšlenkám, filmům a knížkám o mentální přípravě 🤯.

Nová cesta, nové JÁ

Bylo to neskutečné! Jako by se mi najednou otevřel nový svět. Najednou mi věci, které se děly kolem mě začaly dávat nový smysl. Viděla jsem možnosti, jak třeba začít pracovat na svém sebevědomí nebo jak vydržet i 8hodinové tréninky. S partnerem jsme se i díky mentální přípravě už po trochu déle, než roce společného tancování dostali do nejvyšší výkonnostní kategorie, a dokonce i tam se nám dařilo.

Okolí naše výsledky moc nechápalo, ale my jsme prostě jenom nehorázně makali na tréninku i ve škole, fyzicky i psychicky. Tréninky od 6 do 7:30, pak do školy do 14 nebo 16 a poté zase hurá na trénink až do večera (no a čtvrtky většinou i do noci). O víkendu soutěže.

Společně jsme takhle „magořili“ 3 roky, během kterých závodili i na jedné z největších tanečních soutěží světa, v anglickém Blackpoolu (a výsledek tam v té době rozhodně nebyl špatný). Bohužel jsme se v té době s partnerem vůbec nechápali, každý jsme měli jiné priority, a tak jsme naše partnerství ukončili.

V tomhle období jsem se ujistila v tom, že sport není jenom sport, ale je to spíš životní cesta a že jsem zvědavá, kam mě takhle cesta dovede. Začal jsem tedy vidět sport jako nástroj pro seberozvoj a začala jsem mít pocit, že pokud zjistím, jak vyhrávat v něm, tak budu vědět, jak vyhrávat i v životě (zní to jako hrozné klišé 🤷‍♀️, ale je to pravda).

Pak tu bylo pár přešlapů

Tancovat jsem chtěla dál. Sebevědomí jsem trochu nabyla a výsledky jsem už za sebou měla taky. I když jsem si nebyla úplně jistá, začala jsem tančit s partnerem, který mi sice byl věkově už blíž, ale partnerství zahrnovalo další výzvy.

Bylo mi 16, na tréninky jsme za sebou museli dojíždět. Brno-Olomouc jsme točili několikrát týdně. Každý z nás tančil v jiném stylu, měl jiné trenéry a jiný pohled na sport i svět. Já jsem pokračovala v osobním rozvoji, mentální přípravě a začala objevovat i sportovní psychologii – naopak partner mi říkal, že to je blbost. I přes naše rozdíly jsme nakonec skončili ve vztahu, který rozhodně od začátku nebyl dobře nastavený. Díky tomu jsem si poznala jak „skvěle“ dokáže vztah zkomplikovat už tak dost složitý život sportovce a především, když je ten „vyvolený“ někdo, na kom také závisí výsledek (opět „Jeeej!“ 😅). Nakonec přestaly být výsledky a nikdo nám nebyl schopný říct, co děláme špatně (tož problém byl spíš v našich hlavách, ale nikdo to s námi řešit nechtěl).

Jeden z druhým jsme vydrželi 4 roky a myslím, že oba jsme si z tohoto období odnesli mnohé bloky a bolesti se kterými jsme se museli naučit vypořádat. Když se podívám zpátky, tak jsem za toto období hrozně vděčná, protože z něj čerpám při práci s klienty možná nejvíce. Sebevědomí mi kleslo na -1, do dalších vztahů jsem se rozhodně hnát nechtěla, trenéři z nás byli zoufalí, a ještě jsem si do toho přidala chronický onemocnění, což sportování dál komplikovalo – prostě „idylka“ 😵.

Jediná cesta byla vzhůru

Když jsem byla dole, měla jsem štěstí…. Okolnosti, zde popisovat nebudu (netanečníci by se neorientovali), ale naprosto „po haluzi“ jsem opět skončila se svým předešlým (o 7 let starším) partnerem 😁. Tentokrát ale za úplně jiných okolností. Oba jsme dospěli, prošli si svými trápeními a najednou viděli svět v úplně jiných barvách než dřív.

Opět jsme museli dojíždět (místo Olomouce jsem začala točit Prahu), ale teď už jsem studovala na vysoké škole (psychologii 🧠), takže se to dalo lépe zorganizovat. Po pár měsících trénování byla naše oficiální první soutěž mistrovství republiky a hned jsme skončili mezi top 12 páry (pro nás i ostatní naprosto nečekaný výsledek 🤩).

Zase jsme oba dva do tancování spadli po hlavě a všechno v našich životech se točilo kolem tancování, no a začali jsme spolu chodit. Tentokrát jsem zjistila, jak vztah může z nás vymáčknout to nejlepší a že může náš výkon ve sportu i posunout na vyšší úroveň. Partner mě podporoval i v mém zájmu o sportovní psychologii. I díky tomu se podařilo něco šíleného 🤯 – po bakaláři jsme nastoupila na magisterské studium sportovní psychologie v Británii (a do toho studovala magistra v Brně a tancovala).

Do dneška nechápu, jak jsme to oba mohli zvládnout. Co 14 dní (max. 3 týdny) jsme byli v letadle buď na závody nebo na trénink do Itálie. Když byla možnost trénovali jsme spolu, když jsem byla v Anglii, chodila jsem každý den na tréninky sama do místní posilovny, kde byl k pronájmu, sál na skupinové lekce a tedy i malý parket s pár zrcadly. V té době jsme už byli finalisti na mistrovství republiky (top 6) a dokonce i při tomhle blázinci jsme naše umístění obhájili 🏆. Tohle byl opravdu test toho, co jsem se naučila a jak to užít v praxi!

Tancováním to nekončí, cesta teprv začíná

Po tomhle šíleném období jsme se s partnerem v dobrém rozešli a oba zatím ukončili naši taneční kariéru. I když jsem to tehdy tak nevnímala, ale potřebovala jsem se už realizovat úplně jinde.

Dodělala jsem školu v Anglii a přemýšlela, co s volným časem a asi jako každý sportovec, kterému skončí sezóna nebo ukončí kariéru, jsem začala „hnít“. Co si budeme povídat, tohle hnití trvalo asi jenom 2 měsíce a už si mě (opět dost „po haluzi“ 🐒) našlo něco úplně jiného – kung-fu a především tai-chi.

Po 18 letech u tancování jsem začala dělat úplně jiný sport a po pár měsících jsem se i ocitla na závodech (no byl to trapas, ale nějak se začít musí ne?). Ve svých 24 letech jsem se tedy začala úplně nový směr a každým dnem jsem za to mému Sifu vděčnější 🙏. Sport se totiž pro mě stal, ne nástrojem pro sebe rozvoj, ale životní cestou.

Je to v každém sportu, pokud nemáte v hlavě jasno, něco předstíráte a nebo něčemu nevěříte, projeví se to – někde, někdy. V některých sportech rychleji (např. tenis) v jiných mnohem pomaleji (např. plavání), ale stejně si to dříve či později potřebujete vyjasnit, abyste mohli dál. No, a tak si ty svoje věci teď vyjasňuji každý trénink (v tai-chi je to totiž sakra vidět 🤦‍♀️).

Fakt to nejsou jenom kecy

Tady můj příběh zatím končí. Je to delší čtení než jsem plánovala, ale doufám, že teď už (ti z vás, co to dočetli až sem) vidíte, co je pro mě sportovní psychologie, mentální příprava a seberozvoj. Pro mě to není teorie naučená ve škole, ale spíš životní cesta 🛤.

Sportovní psychologie mi pomohla stát se tím, kým jsem a každý den mi pomáhá jít dál, najít víc sama sebe a teď už i pomáhat v tom nalézání i ostatním.

Brzké začátky, dospívání se sportem, komplikované vztahy, sport a studium, ukončení kariéry, začátek nové kariéry v dospělosti a do toho chronické onemocnění. S tím vším jsem se setkala a poučila se. Nebyla to procházka růžovým sadem, ale neměnila bych!

Neříkám, že mám všechny odpovědi, ale umím poskytnou prostor pro jejich nalezení. Takže, jestli chcete tento prostor využít, zamiřte do části kontakty a napište mi o konzultaci – ráda Vás poznám!