Ptáte se někdy sami sebe „Má můj život smysl?“ Přišli jste někdy večer domů po náročném dni, úplně bez energie, odložili si bundu a tašky, sedli jste si ztěžka na gauč a nechápali kvůli čemu to všechno děláte? Proč děláte věci, které vás nenaplňují, proč jenom pracujete a nebavíte se? Proč vlastně takto žijete? Troufnu si říct, že většina z vás teď pomalu přikyvuje hlavou. Nebojte, tyhle otázky mě taky občas napadají a nutím mě přemýšlet. Na rozdíl ale od většiny lidí jsem za tyto otázky ráda. Proč? Protože tyhle myšlenky nás nemají dostat ještě víc na dno, jak si většina lidí myslí, ba naopak. Tyhle otázky nás mají nasměrovat k správným směrem …

Našim myšlenkám se neschováme

Většinou, když se nám v hlavě začínají neustále omílat myšlenky, zda náš život, naše snažení, či cokoliv jiného má smysl, zároveň se nám vedle toho také spustí poplašný zvonek – „Počkat, tohle není normální, tohle je divný. Co to se mnou dneska je? Tohle já nechci. Nechci se cítit na prd.“ Co tedy uděláme? Myšlenky odložíme někam do kouta a nevšímáme si jich. Radši se jdeme zabavit něčím jiným – Netflix, Facebook, úklid, vaření, hry atd. Jo, to pomůže, ale jenom na chvíli – věřte mi, znám to z první ruky.

Myšlenky, které nechceme a snažíme se odložit nás ale nenechají jen tak na pokoji. O co víc se snažíme na ně nemyslet, o to víc nám lezou do vědomí a připomínají se: „My jsme pořád tady. Hele, věnuj mi pozornost, když s tebou mluvím.“ Však určitě znáte, když někdo řekne „Hlavně nemysli na růžového slona!“ – na co myslíte? No na toho nejrůžovějšího slona co si dokážete představit. A takhle stejně to funguje se všemi myšlenkami. Pojďme se ale vrátit k otázkám smyslu a Netflixu.

Myšlenky nás tedy jen tak jednoduše neopustí, my se jim o to víc bráníme a dostáváme se do začarovaného kruhu:

nechtěné myšlenky -> útěk k něčemu jinému -> výčitky že nic neděláme -> nechtěné myšlenky

Poznáváte se? Já sama sebe teda občas jo. Myšlenky jsou dotěrnější, začínáme se jimi zabývat mnohem víc, jsme naštvaní že nemáme kontrolu, boj s myšlenkami nás vyčerpává a mi se pomalu suneme do depresí, vyhoření a někteří z nás a k myšlenkám na sebevraždu. A při tom je řešení je jednodušší než se zdá, stačí tyhle myšlenky přijmout a zjistit co v nám v životě nefunguje.

Nebojujme s myšlenkami – přijměme je, myslí to s námi dobře

Otázky jako „Má to smysl?“ nebo „Proč se mi děje tolik špatného?“ nás napadají z jednoho prostého důvodu – odklonili jsme se od naší cesty k cíli. Zkrátka a dobře nám v životě něco nefunguje, tudíž se cítíme vyčerpaní. Ptáme se sami sebe proč nemáme dost energie a pak nám přijde odpověď, ale my ji nechceme vidět. Ano, tyto odpověď jsou naše „depresivní“ myšlenky.

Naše přemítání o smyslu nám má ukázat, co je pro nás důležité, čeho chceme dosáhnout a co v našem životě nefunguje a je potřeba změnit. Tyto myšlenky nás mají dovést k řešení, ne k depresi. Tím, jak se ale všichni snažíme stihnout milion věcí na ráz, perfektně a ještě se k tomu pořád jenom usmívat, zapomínáme se sami sebe neustále ptát: „Dělám to, co mě baví? Pomůže mi toto opravdu k dosažení mých snů? “ A výsledek? Žádné sny, neuspokojivá práce od devíti do pěti, nespokojenost, deprese a čekání na důchod nebo konec života. Je tohle opravdu to co chcete?

Z vlastní zkušenosti vím, že pokud si na tyto naše otázky „Má to smysl?“ nebo „Proč to dělám?“ odpovíme, žije se potom mnohem lehčeji. Neutíkejte tedy sami před sebou, odpovězte si a pokračujte na cestě k vašim snům.

Co si tedy z tohoto vzít?

– Všechno lidské jednání musí mít smysl. Jestli že nás napadají otázky ohledně smyslu, pak nejdeme správným směrem.
– O co víc proti myšlenkám bojujeme, tím častěji nás napadají.
– Když se (nejen) myšlenkám postavíme hned, ušetříme si spoustu energie a času.

Kam odsud dál? Přejděte třeba na resilience nebo si přečtěte o tom proč se postavit k tréninku zodpovědně.