Když se jako sportovci podíváme na ty nejlepší, velmi často nevidíme jenom jejich výkon, co právě předvádějí, ale vidíme za tím i tu energii, kterou do celého tréninku dali. Když potom čteme některé příběhy těch nejlepších a zjišťujeme, co pro to, aby mohli být nejlepší, obětovali, většinou nám až zatrne. V tu chvíli nám v hlavě většinou proběhne myšlenka: „Ten je drsnej!“. A v další chvíli druhá myšlenka: „To bych nikdy nedokázal(a)!“. No a tento článek je o tom, že i vy to můžete dokázat. 

Resilience – co to je?

Poslední dobou je resilience v pozitivní, sportovní i pracovní psychologii velké téma. Píšou se o ní články ve Forbes, Harvard Bussines a i v „Timesech„. Mluví se o ní na TEDtalks i na BBC. Prostě jednoduše řečeno „lidi to chcou a chcou to všude“. O co ale teda jde? 

Stalo se vám někdy, že jse měli něco opravdu důležitého? Schůzku, test, závod? Něco, na co jste se připravovali hodně dlouho a opravdu vám na tom záleželo? No a když přišel ten den D, tak se od rána už všechno nedařilo a nevycházelo ani tak jak normálně? No a stalo se někdy to, že i přes toto všechno jste všechno překonali a nakonec podali svůj nejlepší možný výkon? Toto je resilience. Udržet si všechny věci pohromadě, i když byste mohli nadávat, mlátit kolem sebe, brečet, křičet …. Ale vy ne, vy se seberete, zkoncentrujete se a podáte výkon. 

Teď trošku teorie

Resilience je odolnost, nezdolnost, schopnost za jakýchkoliv podmínek podat potřebný výkon. Nejde o to být nedotknutelní a chovat se jako by nás nemohlo nic zasáhnout – být „tvrďák“. Představte si to spíše jako schopnost připustit si, že se něco děje, že je mi třeba špatně, a vzít tuto vědomost a odrazit se rychle a efektivně zpět do „pohody“. Jedná se tedy o to znát sebe a umět ovládat svoje reakce i v těžkých situacích. 

Dříve se myslelo, že této odolnosti se nemůžete naučit. Tvrdilo se, že je to vrozená vlastnosti, která z vás může udělat šampiony. No mám dobrou zprávu. V posledních letech se zjistilo, že to s námi není zas tak špatné a že máme možnost se resilienci naučit. Odborníci totiž začali přemýšlet o odolnosti jako o procesu. Je to proces, který se neustále vyvíjí s každým našim velkým i malým rozhodnutím. Pokaždé, když se rozhodneme dát si ještě kolečko navíc, přidat si ještě trochu závaží nebo zvládnout ještě jednu sérii, stáváme se odolnějšími, stáváme se šampiony. 

Ano, slyšíte dobře, ŠAMPIONY!

Resilience a olympionici

Tyhle věci, co zde zatím píšu, nebyly jen tak vymyšleny v laboratořích. Toto všechno se zjistilo především z rozhovorů se sportovci. No a ne jen tak s ledajakými – s olympioniky, tedy přesně s olympijskými vítězi. Výzkumníky zajímalo, co právě tyto lidi odlišuje od těch ostatních, i když elitních sportovců. No a zjistilo se, že právě velkým rozdílem je právě tato odolnost. 

Sportovci zmiňovali, že v ten jejich den D měli víru, že jsou schopni podat výkon za jakýchkoliv podmínek. Věřili, že udělali více než soupeř, a tudíž mají výhodu. 

„Pamatuju si, že se mě jeden kouč ptal, co jsem dělal o Vánocích a já odpověděl „Já? Já byl na Štědrý den 2x na tréninku … Já věděl, že [oponent] na Štědrý den nebude dvoufázově trénovat, a tak vím, že mám teď výhodu … Byla to hlavně mentální výhoda, protože jsem věděl, že jsem udělal něco, co ostatní neudělali.“ 

(Fletcher, D., & Sarkar, M. (2012). A grounded theory of psychological resilience in Olympic champions. Psychology of sport and exercise, 13(5), 669-678.)

Jak jste na tom vy?

Teď když už víte, co je rozdíl mezi nejúspěšnějšími a těmi průměrnými, nabízí se otázka: „No a co vy? Jak moc jste odolní?“. Počítáte sami sebe mezi ty odolnější? Jste mezi těmi, co přijdou na trénink jako první a odchází jako poslední? Jste to vy, kdo si přidá ještě jeden extra trénink? Toto je jeden aspekt resilience – jak vidíte sami sebe, jak se cítíte, ale nezapomínejme i na druhý pohled – jak vás vidí ostatní? 

Někdy se tak moc porovnáváme s těmi úplně nejlepšími, že i když děláme naprosté maximum, pořád se necítíme dobře, pořád vidíme naše chyby a nedostatky. Proto je dobré se i zeptat, jak nás vidí ostatní. Porozhlédněte se kolem sebe. Jak vás vidí soupeři? Jak vás vidí kolegové z týmu? Jak vás vidí kamarádi a známí? Jak vás vidí rodina? Všechny tyto názory jsou důležité. Můžou vám pomoct otevřít oči, můžou vás podpořit, dají vám zpětnou vazbu – děláš to dobře, pokračuj/co to vyvádíš?, chce to změnu. 

Pokračování příště ….

Dnešní článek byl spíše takovým úvodem do tématu resilince, nezdolnosti a vůbec úvodem do toho, čeho si kolem sebe všímat. Uvědomuji si, že to bylo hodně teorie, ale nebojte se, další díl je opravdu o praxi a řekne vám, jak resilienci trénovat.