Máte někdy pocit, že pořád jenom dřete a odměna za tu veškerou práci je v nedohlednu? Nebo naopak? Povedlo se vám v poslední době dosáhnout nějakého dlouho očekávaného momentu, na který jste se velmi těšili, a když pominul, tak jste si jenom řekli: „A to je jako všechno?“?

Však to znáte …

Určitě se vám už někdy stalo, že jste se dlouho (jako že fakt dlouho) o něco snažili. Pro někoho to mohla být maturita, získání vysněné práce, výhra důležité soutěže, zkrátka něco, o co vám opravdu šlo. Věnovali jste dané věci hodiny a hodiny příprav. Investovali jste celou vaši energii. Všechny vaše myšlenky se točily jenom kolem toho, jak danou věc zvládnout a dokončit. No a pak jste to zvládli – odmaturovali jste, dostali jste místo, vyhráli jste. Co bylo potom? Radost, slzy štěstí, gratulace od všech lidí, které znáte i neznáte? No a co dál? Oslavujete a těšíte se z úspěchu 10 minut, hodinu, pár dní, týden? A co potom?

Ať už je vaše radost z úspěchu jakákoliv, stejně u každého přijde čas, kdy se najednou zarazí a řekne si ono “A to je jako všechno? Kvůli tomu jsem se tak dlouho snažil?”. Každý z nás jednou dojde do bodu, kdy se zastaví a zjistí, že vlastně ten výsledek není zase tak super, jak očekával. Uvědomí si, že úspěch toho zase tak moc nezměnil. Pořád se jmenuje stejně, stále bydlí na stejném místě, dělá stejné věci, má stejné přátele. A že asi čekal větší pecku.

„Změna nepřichází s úspěchem, změna přichází s každým dalším dnem.“

Během naší přípravy se každý den snažíme stát lepšími. Stahujeme všechny setinky z našeho výsledného času, uzavíráme stále více smluv, učíme se více otázek. Abychom to každodenní úsilí vydrželi, tak se v naší hlavě pořád upínáme k tomu okamžiku, kdy to zvládneme, k tomu až ….. . Nemůžeme se dočkat dne, až nebudeme muset zase vstávat v 5 ráno a jít na trénink, až si budeme moci odjet na dovolenou a nic nedělat, až si půjdeme opět s přáteli posedět do hospody. Vlastně se pořád jenom těšíme, až naše utrpení skončí a my budeme volní a moci dělat různé věci.

Zkratky neexistují

Mnoho lidí nemá rádo samotný proces tréninku, učení se, získávání dovedností. Tito lidé vidí pouze výsledky a nemohou se jich dočkat. Pak je tedy přirozené, že se snaží najít jakoukoliv možnou zkratku, možnost se ulít, udělat něco jenom napůl. Může se potom takový člověk vůbec radovat s úspěchu?

Jak už se psalo v článku o flow, k tomu, aby nás činnost naplňovala, musíme být v určité vyvážené rovině „náročnost vs. dovednosti“. Pokud si tedy uměle snižujeme náročnost, činnost nás ani nemůže bavit. No a když už jsme v dané věci úspěšní, můžeme potom vůbec cítit z úspěchu radost? Můžeme být na sebe opravdu hrdí? Já si myslím, že ne! Však o co více úsilí pro danou věc musíme vynaložit, o to lepší je potom náš pocit, když danou věc zvládneme. Když stojíme například na stupních vítězů na třetím místě a víme, kolik času, energie a peněz jsme do toho museli investovat a zároveň jak zkušení byli naši soupeři, pak si toho vážíme mnohem více, než jasně prvního místa v něčem, kde jsme nemuseli vlastně pomalu „hnout brvou“ a byli jsme jasně nejlepší. Nesnažte se proto hledat zkratky. Naučte se milovat ten postupný každodenní posun směrem k cíli.

Milujme proces

Když se tedy přestaneme soustředit na výsledek, co nám zbývá? Každodenní trénink. Ano, to naše každodenní utrpení. Není ale to „utrpení“ na tom vlastně to nejlepší?

Mnoho lidí si neuvědomuje, že proces dosažení úspěchu je to nejdůležitější. Pokud se totiž neustále snažíme rozvinout, využít náš potenciál, vyzkoušet něco nového, zlepšit sebe i ostatní, pak nás to baví a má to smysl. Pak je pro nás úspěchem každý další den, kdy jsme vstali z postele a vyždímali ze dne maximum. Je pro nás odměnou, když se nám podaří splnit každý dílčí úkol. Jsme šťastní, když se nám podaří sebemenší pokrok. No a není toto více než ta jednorázová (i když obrovská) radost, která následuje po tom našem „velkém vítězství“?

Dalším velkým argumentem, proč si zamilovat cestu a ne pouze cíl, je možnost selhání. Vždycky se může stát, že ať se snažíme sebevíc, tak úspěch nepřichází. Zkrátka si ten svůj cíl nemůžeme splnit. Co se stane, když každý den trpíme a drží nás při životě jenom vidina úspěchu? Dřív či později s našim snažením skončíme. Prostě vyhoříme. Ale o tom se tady už psalo několikrát.

K čemu tohle poznání je?

Snad vám diskutovaná myšlenka pomůže k tomu, abyste změnili svůj každodenní přístup k životu a nesnažili se každý den pouze přežívat, ale abyste vzali život do vlastních rukou a začali si užívat jakýkoliv krok, který vede k vašemu úspěchu. Je totiž hezké říci, že jsem finalistkou mistrovství republiky, ale mnohem důležitější je to, že jsem si celou tu cestu za tímto výsledkem užila a ať už se dělo cokoliv, nikdy bych to neměnila.

Nečekejte tedy na úspěch, ale berte jako úspěch každý další den, kdy si jdete za svým cílem.