Prohra. Každý někdy z nás ji určitě někdy zažil – v práci, ve sportu, v životě. Občas se nám něco nepovede, nedokážeme něco udělat dle svého plánu, nedostojíme svým závazků. I přes veškeré naše snažení všechen strávený čas a všechny investované peníze někdy nedokážeme dosáhnout na vítězství a musíme přiznat porážku. Někteří jsou nuceni udělat to často, někteří občas. Některé porážky jsou malé a mávneme nad nimi rukou, jiné jsou naopak devastující. Každého to někdy potká. A teď je otázka, jak se s tím vypořádáváte vy.

Tak schválně, kdy naposledy jste zažili prohru? Nepovedl se projekt, na kterém jste dlouho pracovali, nepovedla se „zaručená“ investice, neumístili jste se tak, jak jste chtěli, nedosáhli jste na stanovený čas, promrhali jste jedinečnou šanci atd. Vzpomínáte si? A teď se zamyslete, jak jste na to v daný moment zareagovali. Byli jste naštvaní? Smutní? Ukřivdění? Lhostejní? Nebo něco jiného? Jaké vzpomínky či myšlenky ve vás ta prohra vyvolala? A teď ta nejdůležitější otázka – měla tato prohra vlastně nějaký smysl? 

Kdy je prohra prohrou?

Teď si někteří z vás určitě ťukáte na čelo a říkáte si? „Proč by měla mít prohra smysl?“. Protože, jak už tady několikrát na blogu zaznělo, jsme to my, kteří všemu, co se kolem nás děje, dáváme smysl. My a jen my si můžeme určit, jestli prohra bude PROHROU a povede nás do depresí, a nebo prohra bude POUČENÍM a dovede nás k úspěchu. Však všichni nejlepší sportovci, lídři, investoři, vynálezci, vědci (dosadit sem můžete téměř kohokoliv) někdy neuspěli a utrpěli porážku. A ne jedinkrát. Někteří i stokrát, ba tisíckrát. A právě těch sto či tisíc porážek z nich udělalo ty úspěšné. Kdyby těch porážek bylo míň, možná bychom o těchto lidech ani neslyšeli. Vždyť i teď bohatí několikrát zbankrotovali (např. Buffet, Gates, Kiyosaki),  sportovci netrefili obrovské množství střel (např. Jordan, Pelé, Navrátilová). A v čem se tihle lidé liší od ostatních? Prohře dali nějaký smysl, vzali si z ní poučení, využili k možnosti svého růstu. 

Prohra tedy není něco špatného. Je to forma zpětné vazby. Když se rozhodneme, není to nic osobního. Je to prostě zpráva „Ještě potřebuješ udělat něco jinak.“ nebo „Příště toho udělej víc.“. Když se rozhodneme, může být prohra obrovskou motivací a může nám opravdu hodně pomoci. Schválně se ohlédněte do své minulosti, najděte nějaký zásadní neúspěch, a zeptejte se sami sebe: „Byl bych tím člověkem, jakým jsem nyní, kdybych tehdy vyhrál nebo kdyby se mi tehdy zadařilo?“ Myslím si, že většina z vás řekne “ne”. Neúspěch nás nutí zamyslet se sám nad sebou, najít další možnosti, vyždímat ze sebe ještě trochu víc. Pokud neuspějeme a opravdu to bereme jako něco negativního, pak je to opravdová prohra. Pokud ale z neúspěchu vymáčkneme maximum poučení a maximum motivace, pak je to ve skutečnosti výhra, ne? 

Je vítězství opravdu vítězstvím?

Pojďme ale na opačný konec. Co se stane, když zvítězíme? Ano, samozřejmě, že v první chvíli skáčeme do stropu a můžeme se radostí zbláznit. Ale dlouhodobého hlediska? Motivuje vás to makat ještě víc? Někoho ano a někdo naopak „usne na vavřínech“. Vítězství nás občas směřuje k tomu, abychom sami sebe poplácali po rameni a řekli si: „Dobrá práce, kámo!“. To je zcela v pořádku. Pokud se to ovšem děje příliš dlouho, může to mít i negativní důsledky.

Pokud vyhrajete, je pak velice těžké motivovat se k další práci, která je nezbytná pro budoucí posun. Když vyhráváme, je mnohem těžší podívat se na svůj výkon a zamyslet se nad svými chybami a nedokonalostmi, a zlepšit je. Jen se zeptejte nějakých lidí na vrcholu svého oboru. Řeknou vám, že nejtěžší není dostat se na ten vrchol, ale udržet se na něm. Když se nepoučíte také z výher, nakonec vás někdo přeskočí. Rozhodně se vám teď ale nesnažím říct, že vás vítězství a úspěch nemají zajímat. Jen se snažím ukázat i druhou stranu mince.

Samozřejmě, že nejlepší je vyhrávat a z každé takové výhry se zároveň i poučit. Ovšem ne vždy je nám to prostě dopřáno. Proto je důležité i při neúspěchu (a že určitě přijde) vzít si to pozitivní – zkušenost, zpětnou vazbu a motivaci. Pokud k prohrám budeme přistupovat pozitivně, je pak jedno, jestli vyhráváme nebo prohráváme. Stejně míříme vpřed cestou za svým cílem.