Setrvačnost při sportu: začátek sezóny (nová vize, nové cíle) – makání na fyzičce – pilování techniky – simulace závodů – závod – pocit štěstí nebo smutku – zhodnocení situace. A zas znovu!
Opět další trénink, další závod, další zpětná vazba. Pořád to stejné dokola a dokola. Konec sezóny jedné a u někoho vlastně hned začátek druhé.

Znáte to taky? Po několika letech naprostá rutina. Mění se akorát časy tréninků, sportoviště, místa závodů a tváře našich soupeřů nebo týmových kolegů, ale děláme pořád to samé. To stejné na tréninku, na závodech, doma. Děláme, to, co nám říkají trenéři, co jsme pochytili od našich kolegů a co jsme si vypozorovali, že nám sedí. Zas a znova, den co den. Snažíme se být konzistentní. Je to ale to, co opravdu potřebujeme a především to, co vede k posunu a úspěchům?

Konzistence je klíč, ale taky past!

„Opakování je matka moudrosti!“

„Nejlepším se člověk stane až po deseti letech v oboru.“

„Nikdo se nestal nejlepším přes noc, musíš makat, makat a makat!“

Vítězem se člověk nestane přes noc – to víme všichni. Procvičovat určitou věc pořád dokola, je zkrátka pro učení se, nezbytné. Opakování, konzistence, vytrvalá každodenní práce dělá šampiony. Bohužel tomu ale není v jakémkoliv případě. Dlouhodobé bezhlavé trénování jedné věci stále dokola často vede k:
– zvýšené psychické únavě
– nudě
– ztrátě zájmu a motivace
– frustraci
– vyhoření…
Proč? Čím déle děláme nějakou činnost, tím je pro nás více automatická = nemusíme o ní tolik přemýšlet. Ano, to chceme, pokud se jedná o technické dovednosti. Nemůžeme pořád myslet na pozici našich chodidel a kolen při odrazu, nebo na tvar naší ruky při úderu, když musíme řešit milión dalších drobností. Můžeme tedy říci, že posun = zlepšování techniky = zautomatizování činností.

Na druhou stranu, dovednosti nejsou to jediné, co se při našich trénincích automatizuje. Automatizuje se i celý proces učení se. Což je po krátkou chvíli dobře (trénink se nám snáší lépe), ale postupně se již tolik nesoustředíme na detaily, bereme daný postup jako samozřejmost a tím klesá náš zájem o danou věc i efektivita učení. Můžeme tedy říct, že:

čím déle nějaký postup trénujeme, tím je samotný trénink pro nás více automatický
(nesoustředíme se tolik na detaily) a tím méně efektivní.

Co se tedy učím?

Teď to může vypadat trochu zmateně – chci teda si tedy věci z automatizovat nebo ne? Má smysl se učit? Ano, ale otázkou je především, co chceme zautomatizovat, respektive co se chceme naučit! Snažíme se zautomatizovat dovednosti (abychom mohli myslet na něco jiného), ale zároveň potřebujeme ponechat plnou pozornost na proces učení (abychom zajistili efektivitu učení). Skvěle to můžeme vidět na křivce učení:

Ze začátku je pro nás všechno nové, maximálně se soustředíme na každičký detail. I když je to pro nás náročné (většinou jak fyzicky, tak psychicky), vidíme posuny a čím dál tím víc pokusů se nám daří a daří. Učíme se tedy rychle. Věnujeme tomu maximální úsilí a máme maximální výsledky. Baví to nás i naše trenéry.

Jakmile ale uběhne určitá doba, stává se pro nás celý proces více automatický. Dovednost, kterou si osvojujeme se zlepšuje, ale už ne tolik. Proces trénování dané věci je pro nás automatický a my se již pomalu přestáváme tolik soustředit. Díky tomu, že je již dovednost částečně osvojená, naši nepozornost v tréninku už nepozorujeme. Učení se tedy zpomaluje a nám již nepřináší takové zážitky z posunu.

O několik desítek pokusů později se věci více automatizují, pro nás je jejich trénování samozřejmost a většinou se začínáme i zabývat už i jinými věcmi. Procesu učení již nevěnujeme tolik pozornosti, děláme věci spíše ze setrvačnosti. Učení se tedy zpomaluje a někdy zastavuje. Nastává setrvačnost. Proces nás přestává bavit, protože nevidíme posun. Většinou se z nudy začínáme v hlavě zabývat dalšími věcmi a nebo prostě stagnujeme a máme pocit, jako bychom nevěděli co trénovat, co dál dělat.

I když je tato fáze přirozená a nastane ať již děláme co děláme. Co ale nesmíme, je setrvávat v této fázi příliš dlouho. Tato fáze nám řekne „Aha, už to nějak umím, základy mám naučené. Pojďme více do hloubky.“ Někdy ale slyšíme pouze tu první část a znamená to pro nás, že jsme v pohodě….

… jenže ono to je jinak!

Co ta setrvačnost?

Máme 2 možnosti! Pokud necháme setrvačnost být, stane se to, že daná dovednost, kterou jsme se učili se nebude dále rozvíjet a my se buď zaměříme opět na něco jiného, nebo „zkysneme na mrtvém bodě“, začneme se nudit, divíme se, kde jsou naše výsledky a ubíhá nám čas, kterého jako sportovci máme sakra málo. Nic se nemění a automatické chození na tréninky bez jasného smyslu se jenom prohlubuje. Je tu ale i druhá cesta….

Jakmile pocítíte setrvačnost, máte super příležitost podívat se na úroveň naučené dovednosti, zhodnotit si proces jejího učení a co především(!), podívat na souvislosti dovednosti se vším ostatním ve vašem výkonu. Jo, nedělám si srandu, podívat se na tu jednu konkrétní třeba i velmi specifickou dovednost v globálním měřítku. Tedy, co to znamená pro:
– techniku,
– strategii,
– kondici,
– představu sebe jako sportovce,
– další trénink,
– výkon na závodech…

Pokud se podíváme na tyto oblasti, většinou nás napadne, kam se dá daná dovednost ještě posunout, kam se dá ještě dopilovat a co především, získáme obrovskou chuť dál tuto věc trénovat. Najednou jí zase přirozeně začneme věnovat mnohem více pozornosti a uvidíme tuto dovednosti zase v dalších situacích. Začneme být k ní mnohem vnímavější a tím se také zase více učíme a přirozeně ji zdokonalujeme – „voila“ setrvačnost zažehnána, proces učení obnoven!

. . .

Krásně to tedy může shrnout citát Kobeho Bryanta:

„Není to o počtu hodin na tréninku, je to o tom, kolik hodin je vaše mysl přítomná během tréninku.“

Učení se je ve sportu nezbytné a probíhá každý trénink. Důležité tedy je, velmi dobře vědět, co konkrétně budete trénovat, jakým způsobem vám to pomůže a jak to přispěje vašemu cíli. Pak máme šanci dosáhnout maximální efektivity a následně dojít k námi vytyčeným snům.

Praktický tip, jak restartovat učení naleznete v dalším článku Restart učení.