Emoce jsou nedílnou součástí sportu. Dávají nám sílu vydržet všechnu tvrdou práci, pomáhají regulovat naše chování či nám pomáhají lépe si pamatovat. I přes to ale můžeme často slyšet od našich trenérů „Emoce do toho netahej!“ Emoce jsou naší přirozenou součástí, co tedy s nimi uděláme, když je do sportu nemáme tahat? Na chvíli je potlačíme. Problémem ale je, že potlačené emoce se spíše ještě nakumulují a zase vybublají na povrch ještě silnější než předtím.

Však proč vidíme někdy na tenisových kurtech hráče házet rakety, golfisty odhazovat hole a nebo hokejisty se rvát? Emoce jsou prostě již tak silné, že potřebují ven a dosáhly té intenzity, že už je dotyčný neumí jinak zpracovat. Proč tedy jsou někteří stále klidní a na první pohled skoro bez emocí a jiní se naprosto nedokáží kontrolovat? Ti „klidní“ dokáží prostě dříve rozpoznat své emoce a podniknout nutné kroky k tomu, aby je usměrnili. Naopak ti „nerváci“ se většinou snaží oblbnout svou hlavu a přesvědčují se, že jsou v pohodě a že všechno bude fajn. Takže jak že pracovat s našimi pocity, emočními stavy, náladami?

Jak „oblbnout“ emoce?

Emoce jsou spontánní reakcí organismu na situaci a výrazně ovlivňují naše chování. Některé emoce nám mohou pomoci zlepšit náš výkon a některé nás naopak mohou naprosto „rozložit“. Někdy nám negativní emoce mohou pomoci a někdy nám zase ty pozitivní mohou zabránit ve výhře. S emocemi to není pouze černobílé a je potřeba se s nimi naučit pracovat.

I když jsou emoce mimo naši vůli, jde se s nimi pracovat skrze hodnocení dané situace. Jak? Když se vám něco při závodech nebo tréninku povede většinou oslavujeme a objeví se u nás pozitivní emoce – radost, úleva, hrdost. Když se nám něco nepovede objeví se naopak ty negativní – smutek, zlost, zklamání. Vidíte? My sami si určujeme, jaké emoce se objeví díky tomu, jak hodnotíme daný výkon.

Je jich ale hodně

Problémem je, že emoce se velice rychle střídají a mnohdy si ani nestačíme všimnout, kolik emocí jsme v krátkém čase prožili. Může to vypadat třeba takto:

V den soutěže přijedeme do haly, cítíme se příjemně odhodlaní a sebejistí, protože se cítíme připraveni. Při kontrolování rozpisu závodů zjistíme, že máme do startu o 2 hodiny více času než původně. To nás trochu zklame, protože nemáme rádi čekání a už jsme měli naši přípravu naplánovanou a teď nemáme tak trochu co dělat. Rozhodneme se tedy na chvíli posadit se na tribunu podpořit naše známé. Kamarád svůj závod s přehledem vyhraje a hnedka se cítíme trochu veseleji. Vzápětí ale uvidíme, jak se náš soupeř na boku sportoviště rozcvičuje, vypadá, že je opravdu v dobré formě. Začneme být trochu nervózní, jestli se už taky nemáme rozcvičovat (i když máme ještě hodinu do začátku přípravy čas). Zároveň začínáme pochybovat, jestli naše příprava byla opravdu tak dobrá, jak jsme si ještě při vstupu do haly mysleli.

Vidíte? Ještě ani nezačal závod a už je to s námi jak na kolotoči. Ze sebevědomého příchodu jsme se propadli do pochyb. Teď je možnost si to, co se děje uvědomit a otočit, a nebo náš propad nezachytíme a na start závodu se postavíme jako uzlíček nervů spíše než šampión.

Dobré a špatné emoce

Pro sportovce i trenéry je důležité si uvědomit, že neexistuje jednoznačná odpověď, co je dobrá a co špatná emoce. Stejně jako to, že neexistuje určitý „správný“ emoční profil, který by vedl k nejlepšímu možnému výkonu a tedy vítězství. Velkou roli totiž hrají individuální rozdíly a také druh výkonu, který je potřeba.

Typickým příkladem může být třeba napětí. Ve sportu můžeme dost často slyšet slovní spojení ztuhlý napětím, nebo naopak zdravé napětí či zdravá nervozita. Kdo ale určuje, kdy je to zdravé a kdy ne? Zas a opět pouze my! Když se máme něco naučit do školy, kdy se nám nejlíp učí? Přece když se začíná blížit termín testu. Pokud jsme v práci, kdy vykonáme největší práci? Ano, když je termín za dveřmi. Stejné je to i se sportem. Když cítíme napětí a musíme podat třeba i náš nejlepší možný výkon je mnohem pravděpodobnější, že ho opravdu podáme mezi velkou konkurencí než mezi soupeři, kteří nás nemůžou hrozit. Na druhou stranu, pokud se ale začneme na test učit příliš pozdě, pokud práci nemůžeme stihnout, či pokud je konkurence až příliš vysoká může napětí náš výkon naopak snížit.

Stejně tak, jako každému vyhovuje jiné napětí, stejně tak každému vyhovují při závodech a trénincích úplně jiné emoce a především v různé intenzitě. Proto je důležité, ještě než si povíme jak s nechtěnými emocemi pracovat, zjistit, které ty emoce jsou tedy žádoucí.

Ještě, než budete pokračovat ve čtení, zkuste si teďka stáhnout toto PDF, vyplnit si Brunelovu stupnici nálady.

Profil ledovce dle Morgana

Profil ledovce vymyslel William Morgan, který vyzpovídal mnoho sportovců a přišel na to, že 6 stavů (napětí, deprese, zlost, energie, únava, zmatek) se váže k dobrému výkonu. Při dalším zkoumání se zjistilo, že tyto emoce jsou u většiny sportovců a typů sportu rozestavěny do tvaru ledovce, přesně jako na obrázku.

Pokud chceme, abychom dosahovali dobrého výkonu, pak by se většina emocí měla pohybovat někde okolo střední hodnoty, v tomto případě 40%. Čím níže, tím lépe. Výjimku tvoří energie, ta by se naopak měla pohybovat na 60%. Důležité je ještě říct, že napětí a zlost může mít na váš výkon dobrý vliv, pokud depresivita nepřesáhne normu. Pak totiž se z napětí může stát motivace a ze zlosti odhodlání.

Toto je samozřejmě ideál, který se vyzkoumal na top sportovcích – olympionicích, účastníků mistrovství světa apod. Pokud tedy vypadá váš graf jako obrázek níže (se dvěma vrcholy u eneregie a únavy), neznamená to, že jste na tom špatně.

Jak vidíte, pořád je většina emocí v ideálním pásmu. Pouze je potřeba zamyslet se na tím, co nám pomůže zvýšit naši energii před výkonem. Jak bychom mohli pracovat lépe s únavou apod. Profil by nám měl dát jakýsi odrazový můstek pro naši práci. Zároveň aby to bylo efektivní je dobré si PDF vyplnit opakovaně před závody, abychom viděli, jak se naše pocity mění a jak to ovlivňuje výsledky.