Úzkost všude kolem panáčka
Tipy a triky

Úzkost – proč je horší než strach?

Co se vám vybaví, když se řekne slovo sportovec? Ať už se vám v hlavě objeví jakýkoliv člověk z libovolného sportu, asi u každého bude vypadat sebevědomě, odhodlaně a soustředěně a bude sršet energií a jistotou. Ano, takto opravdu většina dobrých sportovců na první pohled vypadá, a to i když se uvnitř často cítí naprosto jinak. I oni se potýkají s nervozitou, strachem a úzkostí. A právě úzkost je něco, co je podle mě hodně přehlíženo. takže dnešní článek není jenom pro sportovce, ale pro kohokoliv, kdo chce zapracovat na svém duševním zdraví a kdo se občas cítí „pod psa“ a ani neví proč.

Co je to úzkost?

Úzkost nám vytváří falešný obraz světa kolem nás. Snaží se nás přesvědčit, že ve skutečnosti neškodná věc nás může kdykoliv začít ohrožovat. Rozblikává nám v hlavě poplašná světla úplně bez důvodně. Úzkostný člověk je pak pořád připraven na nejhorší, pořád si v hlavě promítá všechny možnosti, co by se mohlo pokazit, co by mohlo nevyjít. Mnohdy se pak takovýto člověk radši ani do ničeho nepouští, protože po všech těch katastrofických scénářích v jeho hlavě to prostě ztrácí smysl o něco se snažit.

Pokud jste se s úzkostmi nikdy nesetkali, tak věřte, že pro lidi, co jimi trpí je život opravdu náročné. Proč? Protože naše tělo si na úzkost jednoduše nemůže zvyknout, stejně jako na chronickou bolest. Člověk je pořád připraven na reakci útok/útěk, pořád je ve střehu.

Úzkost vs. strach

To, že nemůžeme existovat bez našeho strachu jsem již tady na blogu psala. Při vývoji hrál důležitou roli. Samozřejmě že strach je důležitý i dnes, ale v dnešní společnosti se dostavuje i tehdy, kdy nám nic nehrozí a třeba ani hrozit nemůže. Ano, takhle vznikají úzkosti. Jaký je tedy rozdíl mezi strachem a úzkostí?

Úzkost je obecná – nemá jasný spouštěč, obepíná celého člověka a v podstatě ho připravuje na to, že nebezpečí může přijít kdekoliv a odkudkoliv. Však i při lékařských vyšetřeních, při úzkosti, svítí celý náš mozek jak Las Vegas. To se naopak nestane při strachu.

Strach vs. úzkost v podobě strašidel

Oproti úzkosti strach je konkrétní – vždy se bojíme něčeho. Máme strach z výšek, pavouků, selhání, ztrapnění se, klaunů, panenek, medvědů … Strachů může být mnoho, ale vždy jsou konkrétní. I mozek na to konkrétněji reaguje, při strachu zapojuje především amygdala. Hodně zjednodušeně by se dalo říct, že strachu se můžeme vyhnout, když se vyhneme podnětům či myšlenkám na ně – to u úzkosti nejde!

U člověka trpícím úzkostmi je úzkost stále přítomná. I když se odsune občas trochu bokem z našeho plného vědomí, pořád se na jeho okraji drží stejně jako nepříjemný pach. Předstíráme, že tu není, snažíme se na něj nemyslet, ale on je tu pořád, drží se s námi stejně jako se s námi drží úzkost.

Co dělá úzkost tak nepříjemnou?

1) Opakuje se a hypuje se

Stejná obava se nás drží stále, a stále dokola přináší stejnou negativní reakci v našem těle i v našich myšlenkách. A právě tahle smyčka se časem stává horší a opakuje se stále častěji a častěji, bez ohledu na to že se skutečně daná věc třeba ani neděje.

Opakující se obavy typu „Co když nevyhraju?“ nebo „Co se mnou bude, když se zraním?“ nejdříve vypadají nápomocně, ale v našem těle i okolí vyvolávají negativní reakce, které naše obavy jenom stupňují. Následné myšlenky jako „Nikdo mě nebere vážně!“ či „Nikomu na mě nezáleží.“ vedou až k přesvědčení „Nikdo mi nepomůže, když to budu potřebovat!“. Pouze proto, že člověk první obavy nebyl schopný zvládnout a že následně nikdo jeho obavám nevěnoval pozornost se člověk s úzkostmi uzavírá do sebe. Takovýto člověk se dostává tak do svých obav, že už nevidí jejich nesmyslnost a škodlivost. Někdy se úzkostlivé myšlenky můžou zdát jako obrana „Jestli že o tom přemýšlím jsem na to připraven a nestane se to.“ Což ale má opačný efekt a naše mysl si daných věcí začne více všímat.

Jak se kruhu myšlenek zbavit? Je potřeba do kruhu přidat myšlenky, co nás z našich úzkostí vyvedou! Pokaždé, když se přistihnete při tom, jak vás úzkost obklopuje řekněte si „Děje se to znova.“, „Teď potřebuju přestat o tom přemýšlet.“, „Budoucnost je nejistá a strachovat se o ni nemá smysl. Ovlivnit ji můžu pouze teď v přítomnosti.“ Samozřejmě, že tohle nepomůže ihned, ale s časem se člověk přestane v úzkosti utápět a začne alespoň pomalými tempy plavat.

2) Hlas úzkostí je přesvědčivý

Když si myslíme, že je něco pravda, tak si to zapamatujeme. To je bez debat! Slovům „jsi nejlepší“ chceme věřit všichni, zvlášť, když nám je řekne někdo, koho si opravdu vážíme. Ale být přesvědčivý není to stejné jako být pravdivý.

Úzkost je jedna z nejpřesvědčivějších emocí, protože evoluce zařídila, aby v nás spouštěla reakci útok-útěk. Pokud stojíte na silnici a řítí se na vás auto, pak vám úzkost nelže – buď utečete a nebo vás auto přejede. Něco jiného je to ale v okamžiku, kdy stojíte před startem vašeho závodu a úzkost vám začne říkat, že na to nemáte že se jenom ztrapníte a snaží se vás přesvědčit abyste raději zalezli do šatny, převlékli se a jeli domů. V tomto druhém případě nám úzkost prostě kecá – a přesvědčivě!

Tuto lživou úzkost můžete začít ovládat teprve v momentě, když se od ní odpoutáte. Úzkost na nás většinou mluví autoritativním hlasem, kterému věříme. Když si ale řekneme „Nevěřím ti a nepřijímám tě.“ úzkost ztrácí svoji moc. S hlasem naší úzkosti se pak dá pracovat stejně jako se self-talkem. Jde měnit tón hlasu, aby úzkost nezněla tak nepříjemně, lze ji racionalizovat apod. Důležité je dostat na situaci náhled.

3) Úzkost vyvolává vzpomínky

Náš mozek obsahuje nepřeberné množství vzpomínek. Někteří dokonce věří, že nic nezapomínáme, jenom k určitým informacím ztrácíme přístup. Jelikož máme v mozku tolik informací je přirozené, že ať se snažíme sebevíc žít v přítomném okamžiku, stejně náš mozek porovnává aktuální situaci s našimi zkušenostmi. A právě toho využívá úzkost.

Mozek má velmi silnou schopnost učit se. K tomuto učení se velice často využívá bolest. Například víme že už znovu nemáme šahat na ten horký hrnec na sporáku či že si máme při zatloukání hřebíků dávat pozor na prsty. Díky tomuto jsme přežili dosavadní evoluci. Bohužel ale bolest s námi má tendenci zůstávat i na emocionální úrovni. Když nám někdo řekne „Jsi líný.“, „Nikdo tě tady nemá rád.“ nebo „Nemáš na to.“, tak si to zapamatujeme. Právě tyto bolestivé věty a jiné bolestivé zkušenosti se v úzkostných momentech opět vybaví – přenese nás to do minulosti, třeba až do dětství. To proto je úzkost tak nepříjemná.

Když chceme tyto bolestivé reakce ovlivnit je nutné uvědomit si, že tohle je něco naučeného. Zeptejte se sebe „Chovám se teď jako dospělý?“, uvědomte si „Tento pocit jsem cítil už v dětství.“ a „To, čeho se bojím je jenom vzpomínka“, popřemýšlejte „Co se teď ve skutečnosti opravdu děje?“. Naše mysl funguje na principu – děje se A, pamatuji si B (něco nepříjemného) a reaguji na to spuštěním C (tak jako vždycky). Když ale tento proces přerušíte nemusí se úzkost dostavit vůbec a nebo alespoň v takové míře.

4) Úzkost nás izoluje a paralyzuje

V dnešní době je rozšířený zvyk nechávat si svoje obavy a strach pro sebe. Na sociální média dáváme jen to pozitivní, druhým říkáme pouze jak se máme dobře. Samozřejmě, toto se ještě liší v rámci pohlaví – muži jsou v tomto ještě uzavřenější než ženy. I když se ale člověk rozhodne s druhými své úzkosti sdílet čelí obrovskému sociálnímu tlaku, aby tyto naše stesky zůstaly v přiměřených hranicích a nikoho jsme hlavně neobtěžovali. Tak se stává, že právě ty nejdůležitější věci zůstávají nevyřčeny pod hrozbou viny a studu. Když tedy cítíme úzkost při pomyšlení na její vyjádření někomu jinému se spíše ještě zvětšuje až nás paralyzuje a my proj istotu neřekneme nikomu nic. „Však já to zvládnu“ můžeme si říkat, většinou stále dokola. Bohužel opak je zase pravdou.

Úzkost nás izoluje od ostatních. Panáček ve vězení

Pokud svoje pocity nechcete sdílet se svým okolím zkuste je alespoň sepsat na papír. Tím, že si naši úzkost pojmenujeme a začneme o ní mluvit či psát opět ztrácí nad námi sílu. Jelikož je sama úzkost je svou povahou velice obecná, tím že o ní mluvíme ji více konkretizujeme a tím se snižuje. Náš mozek totiž zjistí, že opravdu není, čeho se bát a proč způsobovat paniku. Občas nás může dokonce i překvapit, proč jsme kvůli tomu dělali takovou vědu.

. . .

Boj s úzkostmi není jednoduchý a každý občas větší či menší úzkost zažíváme. Důležité je, aby vám úzkost nezasahovala výrazně do života a dovolila vám normálně fungovat. Pokud cítíte, že vás váš strachy omezují zvažte, jestli nepotřebujete od někoho podpořit ve vašem boji s ní.

Na závěr bych chtěla ještě napsat malý typ. Intenzita stavů úzkosti, strachu i paniky nemůže růst donekonečna. Většinou se akutní stav sám začne do 20-30 minut upravovat a vracet do normálu. Ať už se tedy cítíte jakkoliv špatně vězte, že to nemůže trvat věčně a stav se opravdu s časem zlepší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *